Publikováno: 13. 11. 2015

Rusko je na rozdíl od Západu odhodláno bojovat

Rozhovor Karla Hvížďaly s Petrem Robejškem, českým politologem, ekonomem a sociologem žijícím v Německu, o kremelské velmocenské politice, o vztahu Evropské unie a Ruska či o praktické neexistenci ruské střední vrstvy.

549_rozh_rus.png

Obavy z rozpadu země mají ruské elity od nepaměti. Silné proměnné ohledně udržení celistvosti Ruska, jako je ekonomická, politická a civilizační podobnost jeho součástí, působí spíše soustředivě. Dokonce i nezávislé postsovětské státy, jako je Ukrajina, Bělorusko a Moldavie, jsou pořád ještě podobnější Rusku než svým deklarovaným západním modelům, říká politolog, sociolog a ekonom Petr Robejšek.

O tom, zda je vůbec možné najít s Ruskem společnou řeč, s ním hovořil publicista Karel Hvížďala. Rozhovor je z připravované knihy Jak myslet Evropu ve stínu Putina!

Nedávno jste řekl: „Představa o tom, že po celé Zemi bude vládnout demokratický systém a tržní ekonomika, byla iluzorní od samého začátku. Ti, kteří ji zkoušeli na Ukrajině zrealizovat, narazili – to je negativní vysvědčení pro Evropskou unii a její chování jako aktéra světové politiky.“ Proč si to, jako sociolog, myslíte? Nebyla snaha EU logická nalézt společný jazyk s Ruskem a navázat skutečné partnerství? Nebylo by to výhodné pro obě strany?

EU nehledala společný jazyk. Mluvila pouze svým jazykem a říkala: „To vám přece nemůže vadit, že chceme Ukrajinu integrovat do evropských struktur. Vždyť jsme demokraté nic vám neuděláme.“ Ti, kteří to mysleli vážně, byli naivní, protože EU pro Rusko představuje ohrožení a Rusko pro EU taky.

Oba aktéři samozřejmě nemají společný jazyk, ve smyslu sugesce dojmu, že mají společné zájmy. Něco takového neexistuje ani v EU samotné. Její členské země mají jenom některé společné zájmy, ale nikoliv společný jazyk. Vždy existují rozdílné národní zájmy jednotlivých států, a ty je třeba vnímat a přesto hledat možnou shodu v jednotlivostech. To EU neudělala a Spojené státy to nikdy udělat nechtěly. Ukrajinské obrození je z větší části americký projekt k oslabení Ruska a Evropy. 

540_rozh_rus1.png

Jenže rubl klesl pod 80 dolarů, recese za druhý kvartál 2015 činí 4,6 procenta, Rusové jsou bez možnosti si půjčit v zahraničí, takže kvapně mění rubly za dolary, vyvádějí peníze do zahraničí nebo tam dokonce odcházejí. Od začátku roku 2015 do července to bylo 240 000 lidí, a to za situace, kdy Rusko vymírá (my jsme se ještě učili, že SSSR má 240 milionů lidí, dnešní Rusko má 143). Když se i jako neekonom podívám na tamní situaci, musím se optat, jestli právě na tom, že Vladimír Putin vidí v Evropské unii nepřítele, Rusko neprodělalo?

Ještě jednou. Rusko vidí v EU konkurenta a EU vidí totéž v Rusku. Přesto mohou tu i onde spolupracovat. Pokud jde o to, kdo více prodělal na sankcích, čísla nestačí. Podstatná je totiž zatížitelnost společnosti. Rusko je zatižitelné a evropské státy nikoliv. Sankce proti Rusku se staly bumerangem pro EU samotnou. Rusko má teď vyrovnaný státní rozpočet, měnové rezervy ve výši 350 miliard dolarů a státní fond se 150 miliardami dolarů.

Propad exportů do Ruska ohrožuje jenom v Německu 150 000 pracovních míst. Rakouský institut Wifo hovoří o tom, že v celé Evropě jsou v této souvislosti ohroženy dva miliony pracovních míst. To vše bylo jasné předem každému, kdo chtěl vidět. Proč k tomu EU nepřihlédla a slepě se vrhla do rozporů s Ruskem, je mi záhadou. 

Nepřejme si Putinův pád 

Obecná chudoba v Rusku přesto roste: místopředsedkyně vlády Olga Goloděcová řekla, že rok 2014 „končíme s 15,7 milionu chudých, vlivem inflace jejich počet poroste“. Podle serveru Newsru je situace podobná jako v Malajsii po krizi v roce 1997, kde nakonec musely být zavedeny kontroly vývozu peněz atd. Myslíte, že na nedostatek jsou Rusové historicky tak zvyklí, že nabídne-li jim Vladimir Putin pocit velmoci, tento stav zkousnou?

Ruské ekonomické potíže jsem již relativizoval a zmínil i zatížitelnost ruské společnosti. Ta jistě není nekonečná, ale je podstatně vyšší, než si zřejmě umí představit západní politici.

A i kdyby nakrásně došlo k ohrožení pozice Vladimira Putina, není to žádná dobrá zpráva. Padne-li Putin, nepřijde na jeho místo kulatý stůl prozápadních demokratů. Přijde někdo, kdo se Západu bude líbit ještě méně. A opět se musím ptát, jak je možné, že Západ není schopen realisticky posoudit situaci v Rusku?

A jak byste si na tuto otázku tedy odpověděl?

Západní politici a pravděpodobně i větší část jejich poradců zřejmě nejsou schopni pochopit, že ruská společnost není ve své podstatě ani stejně konzumně orientovaná, ani stejně individualisticky strukturovaná jako většina jejich společností.

Svou roli přitom zřejmě hraje také klasické téma „přání otcem myšlenky“. Nerad to říkám, ale v některých případech mylné analýzy Ruska může svou roli hrát i prostá nekompetence. Pohybuji se ve sféře „kremlologie“ přes třicet let a nebylo by to pro mě překvapení.

A konečně: svou roli asi sehrál také nepochybný americký tlak na Evropany, aby Washington podporovali v jeho ofenzivní pozápadňovací politice na Ukrajině. 

540_rozh_rus_4.png

Proč jste tak pevně přesvědčen, že v Rusku by se po Putinovi dostali k moci jestřábi, kteří by situaci mohli ještě více vyhrotit? Vždyť tam vznikla i nová střední třída, která si zvykla na evropské standardy, chce cestovat atd.

Obávám se, že četnost a vliv střední třídy přeceňujete. To, co známe z Moskvy a z Petrohradu, neplatí pro celé Rusko. Ruská střední třída v podstatnějším počtu a s vetším politickým vlivem může vzniknout až tehdy, když se podaří překonat „holandskou nemoc“, tj. závislost Ruska na vývozu surovin.

K tomuto vývoji může paradoxně přispět politika západních sankcí a nízká cena ropy. V současnosti se již nevyplatí anebo nedá dovážet spotřební zboží ze Západu a vyplatí se tudíž vyrábět je v Rusku. Díky tomu může posílit i střední třída, která by se někdy v budoucnosti mohla začít prosazovat i v politice. O její politické orientaci však dnes nemůžeme nic říci.

540_rozh_rus2.png

Vy se sice domníváte, že Rusko se do této situace dostalo „spiknutím slepých a nezodpovědných politiků“ na obou stranách, ale vaši oponenti s vámi nesouhlasí. Tvrdí, že se Rusko do této situace dostalo samo tím, že je jednostranně zaměřené na vývoz ropy a plynu a výpadky není schopné kompenzovat zisky z jiných komodit. To zní logicky, ne?

To je nekonzistentní otázka. Její první část se týká současnosti a její druhá je historicky zdůvodněná již ve vývoji SSSR a posléze Ruska až do dneška. Každá z obou otázek vyžaduje zvláštní odpověď.

K té první. Nikdy jsem neřekl, že se na obou stranách jednalo o „spiknutí slepých politiků“. Pojem zaslepený padl z mojí strany spíše a týkal se zejména naivity s jakou evropští politici zacházeli s Ruskem a s rusko-ukrajinským konfliktem. „Nezodpovědné politiky“ vidím bohužel spíše na západoevropské a zejména na americké straně. A Vladimír Putin jistě nejednal zaslepeně, nýbrž využil možností, které měl, a to velmi chladnokrevně. A zatím je podle všeho úspěšnější než jeho evropští protihráči.

Ke druhé otázce. To, že Rusko trpí závislostí na vývozu surovin se všemi s tím spjatými důsledky je pravda již po desetiletí. Může se stát, že evropské sankce vyvolají postupnou diverzifikaci ruského hospodářství; byl by to paradoxní důsledek snahy Rusko potrestat, jak jsem o tom již hovořil.

Jen magie čísel

The Economist jde ještě dál a v srpnu 2015 upozornil i na nebezpečí rozpadu Ruska, protože „ruský stát není vnímán jako garant práva, ale jako zdroj bezpráví a korupce“. A těch národností tam žije více než 200. Z rozpadu Ruska ale má obavy i Západ kvůli množství jaderných zbraní, které tam jsou uskladněny. Nemají i tyto obavy logiku?

Jestli takhle The Economist opravdu argumentoval, tak kvalita jeho analytiků povážlivě poklesla. Příčinná závislost mezi rozpadem a tím, že „ruský stát není vnímán jako garant práva, ale jako zdroj bezpráví a korupce“ předpokládá, že o jeho rozpadu rozhoduje nějaká „vnímající“ autorita. Kdo by to měl být? Pán bůh nebo The Economist?

A těch 200 národností? Počet národností je magie čísel. Jejich samotný počet nic nevypovídá o jejich absolutním množství. A když si povšimneme, že většina těch dvou set národností je procentuálně pouze zlomkem obyvatelstva Ruska, pak číslo 200 ztratí svoji průkaznou hodnotu a hrozivost.

Co zůstane, je problém udržení uzemní celistvosti země. V každém procesu existují silné a slabé proměnné. Silné proměnné tj. ty veličiny, které jsou ohledně rozpadu Ruska opravdu důležité, to není počet národností nýbrž rozloha země, klesající počet obyvatelstva a případně čínský tlak. 

Ještě k ekonomice: vidíte v půli roku 2015 v Rusku nějaké projekty, které by se pokoušely o skutečnou restrukturalizaci jejich ekonomiky a vyvedly Rusko ze současné situace? Zisk ruského finančního ústavu Sberbank, který obhospodařuje 30 procent trhu, se v prvním čtvrtletí meziročně snížil o 58 procent na 30,6 miliardy rublů (téměř 15 miliard Kč). Pokles DPH v roce 2015 se odhaduje minimálně na tři procenta a odtok kapitálu z Ruska se zvyšuje z původně odhadovaných 90 na 115 miliard dolarů. Inflace prý dosáhne 12 procent. Pokud neexistují, tak by pak Rusko skutečně řešilo své problémy stejně jako to činilo často v minulosti: expanzí...

To je opět spíše magie čísel a navíc pouze momentální pohled. Důležité je, že ruská vláda nemusí ani zdaleka jednat tak fixovaně na ekonomické statistiky.

Západní analytici a vlády jsou povětšinou schopné myslet pouze v číslech a tabulkách. Pojmy jako je vlastenectví, oběť a národ na Západě neznamenají skoro nic a hlavně je tam nikdo neumí „spočítat“. To s nimi raději nekalkulují vůbec. A to je velká chyba, protože pak není obraz Ruska úplný.

Někdy se mi zdá, že Vladimír Putin je vskutku v zajetí 19. století, jak dokazuje třeba poslední vznesený nárok na část území v Arktidě. Chce 1,2 milionu kilometrů čtverečních, protože se domnívá, že tam jsou velké zásoby plynu a posiluje tam svou vojenskou přítomnost. A naposled ruský velvyslanec ve Švédsku Viktor Tatarincev Švédsku a Finsku vyhrožoval stejným způsobem jako Gruzii a Ukrajině. Putinův poradce Sergej Markov dokonce tvrdil, že by Finsko mohlo „začít 3. světovou válku“. Jenže přece dnes už síla státu se neodvíjí hlavně od velikosti území a velikosti armády, ale od informací, špičkových technologií a velikosti trhu, který je stát schopen saturovat.... Není i v tomto problém?

Ano, síla státu se dnes mnohdy odvozuje od špičkových technologii a informací, ale i dnes pořád ještě více platí klasická měřítka, jako je třeba velikost území (i kvůli potenciálním nalezištím surovin) a síla armády. Ne náhodou investují USA a Čína do obrany obrovské sumy.

A ještě jeden mocenský faktor je velmi důležitý. Totiž odhodlání sílu i použít, tedy opravdu důrazně a důsledně bojovat. V tomto ohledu Rusko Západ jednoznačně převyšuje.

A v „zajetí 19. století“? Podstata politiky je pořád ještě taková, jak ji v 15. století popsal Niccollo Machiavelli. Politika je i dnes dosahování cílů pomocí derivátů moci. A západní Evropa by si měla co nejrychleji uvědomit, že čím více bude hrát americkou hru a zatlačovat Rusko do defenzivy, tím pravděpodobnější je, že Moskva bude doopravdy reagovat tak, jak citujete.

540_rizh_rus6.png

Oslabený je spíš Západ

Vy jste před koncem roku 2014 prohlásil, že za současnou krizí vztahů mezi EU a Ruskem je z části nepochopení Ruska a vlastní sebepřecenění Západu. Myslíte si stejně jako němečtí Zelení, že Západ měl či mohl reagovat citlivěji na oslabené Rusko? Co mohl, podle vás, udělat jinak?

Impozantnější by bylo, kdybyste řekl, že si to myslím stejně jako Die Linke, protože s bývalými komunisty mám ještě méně společného než se Zelenými. Ale ani to by mi nevadilo, protože mě nejde o stranickou příslušnost, ale o inteligentní vhledy a analýzy. Zmíněný názor mimochodem zastává i zdrcující většina západních podnikatelských elit.

A jen na okraj. Oslabený je spíše Západ. Jsem dokonce přesvědčený o tom, že jeden z motivů, proč se v rusko-ukrajinském sporu Evropané angažovali, bylo to, že chtěli svoje oslabení zakrýt zahraničním dobrodružstvím a pomocí kontrolované eskalace posílit rozpadající se evropskou jednotu tváří v tvář ruskému nebezpečí. Moc se jim to, zdá se, nepovedlo.

Co mohl Západ udělat jinak? Vyjednávat a ne hrozit. Hrozit mohu jenom tehdy, když jsem schopen svou hrozbu také uskutečnit. To Západ nedokáže. Dnes již vidíme, že se jednotná pozice ohledně sankcí rozpadla dříve, než mohla Rusko opravdu citelně postihnout.

Jak vnímáte konflikt s Ruskem v porovnání s konfliktem naší civilizace s tzv. Islámským státem?

Rusko-Západ je konfliktní linie, která přetrvá podstatně déle než konfliktní linie Západ a IS. Ale na druhé straně se Rusko tradičně považuje za obránce křesťanství proti islámu a je i ve svých národních zájmech přirozeným spojencem Západu v konfliktu s IS.

Z důvodů, které jsou zřejmé a pro USA dosti nelichotivé, však byla ruská spolupráce v boji proti IS dosud odmítána. No, a teď bojuje Rusko samo a zdá se, že za pár týdnů dosáhlo podstatně větších úspěchů než USA a západní spojenci za rok. To je pouze další lekce v realistické politice.

Jenže Rusko tvrdí, že podporuje legitimní vládu v Sýrii, a to přece není pravda: Ta vláda je tam tyranská, již Asadův otec Háfiz potlačil velmi krvavě na počátku osmdesátých let povstání vedené muslimskými bratry a stejně jeho syn Bašár bombardoval opozici a používal nedovolené bojové prostředky proti vlastnímu obyvatelstvu. Taková vláda přece nemůže být legitimní...

Víte, to všechno je spíše rétorika. Asadova vláda má formální insignie zvolení ve volbách, o kterých si právem myslíme své, ale moc nám to nepomůže. Rusko si totiž myslí něco jiného. Ostatně i Západ si svého času myslel své třeba i o NDR a přesto s ní spolupracoval.

Rusko masivními a plošnými nálety asi skutečně bude mít zřejmě větší úspěch, ale povede to nejspíš k rozpadu Sýrie. Rozhodně to nepovede ke stabilizaci poměrů, spíše ještě k většímu exodu, který částečně zase půjde do Evropy, a tím ji oslabí...

To se teprve uvidí. Jestli tomu správně rozumím, Moskva chce zničit anebo vytlačit všechny nepřátele Asada. Je dobře možné, že bude tolerovat kurdský stát. A pak si lidé budou moci vybrat mezi dvěma entitami.

Myslím si, že lidé ze Sýrie utíkají spíše před bojem, než před Asadem. Mnozí ho ani v minulosti rádi neměli a přesto v zemi zůstali. Teď utíkají jak před jeho armádou, tak před IS a zrovna tak i před opozičními milicemi. Prostí lidé se podle mého názoru spokojí s plánovatelným a stabilním prostředím. Nemyslím, že je pro ně vítězství, jakkoli definované spravedlnosti nezřeknutelná podmínka proto, aby zůstali v zemi.

A nejde Rusku jen o to, jak píší zahraniční novináři, vrátit poměry z 20. století, kdy diktatury byly legitimními partnery demokratického Západu, s nimiž si dělily svět? Chceme to? 

To, co chceme, si můžeme nadefinovat, ale vzápětí se musíme ptát, co můžeme. Třeba na co máme sílu a odhodlání ji použít. A novinářům, kteří chtějí být bráni vážně, by nemělo dělat potíže pochopit, že svět bude rozdělený vždycky, mimo jiné i proto, že velmi mnoho ne-li většina mezinárodních aktérů nesdílí západní představy o uspořádání světa.

Po studené válce byla populární koncepce tzv. „soft power“ (hodnotové přitažlivosti západního modelu), kterou zformuloval Joseph S. Nye. Jeho teze jsou přitažlivé, ale bohužel nikoliv pravdivé.

A jen na okraj. Je ahistorické a metodologicky problematické domnívat se, že to, co bylo dříve, je vždycky horší než to, co je dnes. To je zjednodušující lineární myšlení podle vzoru „vede se mi den ode dne lépe“.

Nedávno jste prohlásil, že Evropská unie by měla uzavřít hranice, protože brzy příliv migrantů přesáhne zatížitelnost společnosti. Jak si to představujete prakticky?

Kdybych chtěl byl unfair, řekl bych: Zeptejte se saudsko-arabských nebo tureckých odborníků. Jedni si do země nepustí nikoho, koho nechtějí, a druzí hranice otevírají a zavírají podle toho, co je politicky účelné.

Ale odpověď vám dají i nám podstatně bližší západoevropští bezpečnostní specialisté. Samozřejmě, že jde technicko-vojensky hranice uzavřít, jenom se k tomu musíte politicky rozhodnout. A dříve nebo později to Evropané budou muset udělat.

Vraťme se ke konfliktu s Ruskem: Myslíte, že jsme my i Rusko již tak daleko, abychom byli schopni ve vzájemném dialogu veřejně rozeznávat mezi, jak vy říkáte, názorovými pozicemi a zájmy? Je možné dojít k nějaké skutečné dohodě, pokud obě strany stejným slovům dávají rozdílné obsahy?

Pozice mají hodně podobného s pózami; jsou totiž určeny zejména publiku. Pozice neslouží skutečně porozumění, nýbrž manipulaci adresáta. Omylem většiny pozorovatelů a publicistů je, že berou pozice (tj. názory a deklarace) mnohem vážněji než zájmy.

Zájmy definuji jako podstatné proměnné vzájemných vztahů. Národní zájmy jsou to, co ve svém jádru popisuje situaci a směřování země nezávisle na tom, kdo právě vládne.

Ve vztahu Rusko-Západ samozřejmě obě strany přesně znají zájmy té druhé. V zákulisí také spolu mluví k věci, a proto mohou dosáhnout dohody. Navenek zůstane odlišná rétorika pro potřeby žurnalistů a PR poradců. Nejlepší důkaz toho je právě Západem a Ruskem moderované uklidňování rusko-ukrajinského konfliktu.

Domníváte se stále, že historikové budou nakonec Vladimíra Putina hodnotit jako nejúspěšnějšího politika po rozpadu Sovětského svazu? Nebo už byste tuto tezi trochu poopravil, když se prakticky všem snižuje životní úroveň a střední třída Rusko opouští?

Nemám ve zvyku formulovat závěry tak, abych je musel měnit pro příští vydání novin. Prognózu zániku komunismu jsem formuloval v roce 1984, prognózu krize eurozóny v roce 2002. Moje klienty totiž nezajímají titulky dnešních novin, nýbrž poznatky, které přetrvají. Takže. Nezměnil bych na mé formulaci ani slovo. 

Domníváte se tedy, že Putin dělá skutečně to nejlepší proto, aby jeho stát přežil, i když už pronajal velký kus Sibiře za Uralem Číně na 49 let a když východní Rusko již ovládají čínští obchodníci? To spíš působí dojmem, že Rusko o Sibiř přijde ve střednědobém horizontu právě kvůli Putinovi...

To „nejlepší“ je vždycky relativní a nikdy absolutní pojem. Jednotlivá rozhodnutí nelze hodnotit bez přihlédnutí ke kontextu doby, ve které jsou učiněna a ve vztahu k rozhodnutím ostatních. Ani nejmocnější země dnes nerozhodují zcela autonomně. Každý vůdce se snaží udělat to, co je z jeho pohledu optimální. A samozřejmě se může i mýlit. V Evropě pro to máme v posledních letech celou řadu příkladů.

Pokud jde o ztrátu Sibiře, chci poznamenat toto. Projekce delší než tři až pět let nedávají prakticky žádný smysl, protože s délkou dané periody roste i počet neznámých a nekontrolovatelných proměnných, které mají na vývoj vliv. 

Vy tvrdíte, že Rusko a i jiné země nemusí přistoupit na naše hodnoty, protože nemají univerzální platnost, a proto třeba potlačuje svobodu slova. Jenže, podíváme-li se důkladněji na Rusko, těžko můžeme kromě, jak vy říkáte „názorových pozic“, najít nějaké skutečné hodnoty, na kterých stojí. Nebo vy je znáte? Přece slova jako stát a národ jsou tam už dávno jako prázdné nálepky: stačí se podívat na Sibiř, jestli Evenkové či Jakuti cítí nějakou loajalitu k ruskému státu. Není právě problém Ruska v tom, že tam neexistuje idea státnosti, tedy raisin d'etre, čili důvod bytí?

Co si myslím Evenkové a Jakuti nevíte ani vy, ani já. Ale za to oba dva víme, že národně zakotvená politika Vladimira Putina má drtivou podporu obyvatelstva. To znamená, že se ani zdaleka nejedná o prázdné nálepky. Pro Rusa se otázka po raison d´etre vůbec neklade. Již to ji položit je typický západoevropský omyl o ruské společnosti. Ten souvisí hodně s tím, že zaměňují ruskou společnost za svoje známé intelektuály ve velkých městech.

To, že se větší části evropských elit ruské hodnoty a postoje nelíbí, neznamená, že neexistují a nejsou silně motivující. Mnohým na Západě se dokonce nelíbí právě proto, že vidí, jak živoucí a motivující jsou. Mé přesvědčení, že západní elity jsou z velké části dekadentní, se opírá právě o to, že neuznávají hodnoty jako národ a specifický způsob života a nejsou ochotny obojí bránit. Ti západní pozorovatelé, kteří při pohledu na Rusko nechtějí vzít na vědomí existenci a motivační potenciál těchto hodnot, podléhají klasickému zkreslenému vidění západního intelektuála, který extrapoluje svoje hodnoty na celý svět a ten mu říká: Nech si to. 

540_rozh_rus5.png

Jak byste definoval současný způsob vládnutí v Rusku či tzv. Putinův režim?

Použil bych pojem autoritární, a tím bych charakterizoval jako politický systém, který reflektuje zájmy celku i jeho členů, ale zároveň klade velký důraz na akcechopnost, jasné zaměření a koncentraci sil s ultimativním cílem zachování existence země.

Zachování existence země je společný jmenovatel, ke kterému se musí vztahovat a podle kterého se měří účelnost a účinnost každého i poměrně krátkodobě vlivného politického rozhodnutí. Mám silný dojem, že v mnoha demokratických státech politické a mediální elity význam tohoto faktu nevidí nebo ve prospěch jiných aspektů vytěsňují.

A jak máme myslet Evropu v roce 2015 ve stínu autokrata Vladimíra Putina, který by rád obnovil sféru vlivu bývalého Sovětského svazu?

Evropa si svůj hrozivý stín vytváří sama, protože se nechá svými velmocenskými sny vtahovat do neuskutečnitelných projektů, jako jsou Spojené státy evropské. Protože její elity nedokážou rozeznat a preferovat zájmy většinové společnosti a obsluhují místo toho zájmy vlivných (finanční průmysl) nebo hlasitých (exponentni politické korektnosti) menšin. Protože vládne účelově a ne účelně.

Účelové vládnutí charakterizuji jako obsluhování zájmů silných nátlakových skupin na úkor prospěchu většinové společnosti. Tento způsob vládnutí se na operativní úrovni projevuje tím, že zahlcuje společenský systém normami ve jménu ekonomizace (podřízení organizace a fungování společnosti potřebám trhu) a politické korektnosti (zásahy do společnosti s cílem zajistit práva všech na všechno). Obojí je škodlivé a má v sobě potenciál ke vzniku totalitární společnost. 

Jenže stejným směrem se vyvíjí i Rusko. Podle Katje Gloger (v Rusku studovala a pracovala 25 let jako autorka Sternu, která právě zveřejnila knihu Putins Land) v roce 1989 na otázku, jestli má Rusko nepřátele, odpovědělo kladně jen 13 procent, v roce 2013 to již bylo 78 procent. Zároveň konstatuje, že čím jsou Rusové vzdělanější, tím větší nostalgii mají po Sovětském svazu, i když tuto dobu jako dospělí nezažili. Nepředstavuje právě tento podobný vývoj Západu a Ruska největší nebezpečí nějakého konfliktu, zvlášť když třeba i televizní moderátor Dimitrij Kiseljov srovnává pochvalně Putina se Stalinem? Alexander Dugin dokonce prohlásil: Putin je všechno! Putin je nenahraditelný a kdo se proti němu postaví, je psychicky nemocný!

Časopis Stern nemohu ani po čtyřiceti letech života v Německu přijmout za mnou respektovaný zdroj. Stejně tak musím odhlédnout od toho, že výsledky výzkumů veřejného mínění jsou vždy velmi problematické. Když je přesto vezmu vážně, nabídl bych interpretaci, která by neměla paní Gloger vůbec překvapit; byla přece při tom.

Přelom 90. let byl vyvrcholením perestrojky, ověnčené pojmy jako „společný evropský dům“, „mírová dividenda“ a hlavně nadějemi obyčejných Rusů na získání západního blahobytu. Pak přišel Jegor Gajdar a Boris Jelcin, a po nich již jenom deziluze. Jeffrey Sachs a Anders Åslund vnutili pod záštitou MMF Rusku „šokovou terapii“, která přinesla pouze šok, ale nikoliv terapii. No, a rok 2013 již patří do nového normálu, ve kterém zklamané ruské obyvatelstvo a mezitím i velmi zaproblémovaný „vítězný“ Západ zažívaly peripetie nového vymezení pozic a sil ve světě.

A pokud jde o pana Kiseljova. Mediální podkuřovače právě vládnoucích najdeme v Rusku stejně jako Západě. Právě na příkladu komentářů ve Sternu to lze dlouhodobě dobře studovat. Stern a jeho komentátoři na to mají právo, ale to ještě neznamená, že mají i pravdu. A totéž platí i o panu Kiseljovi. Mimochodem, pane Hvížďalo, skvělé téma na knihu by bylo to, v jakých formách a z jakých důvodů se vždycky znovu tolik intelektuálů snaží zavděčit vládnoucím. Studijního materiálu je nekonečně mnoho. 

Bojíte se Putinových výhrůžek, že v krajním případě by mohl použít i jaderné zbraně?

Vždy máme spoustu důvodů se bát. Abychom si v nich udělali pořádek, je radno posuzovat pravděpodobnost hrozby, a máme-li odpovídající vliv, tak tuto pravděpodobnost snižovat. Ano, použití jaderných zbraní je představitelné, a to nejenom ze strany Ruska. Aby Evropané tuto hrozbu ze strany Ruska snížili, měli s ním zacházet alespoň z poloviny tak vstřícně, jak zacházejí se Spojenými státy.

Rozhovor naleznete v týdeníku pro smartphony a tablety Dotyk č. 48/2015.

    

Stáhněte si ZDARMA aplikace pro vaši platformu. 

 



Poslat e-mailem


comments powered by Disqus